Slepé střevo

Ahoj.

Jéééé ty jsi ještě tady? Ale ne, teď vážně, jsem rád, že jsi to nevzdal, můj čtěnáři. Takže tě vítám v sekci Slepé střevo. Jestli si ale myslíš, že se zde budeme zaobírat orgánem jako takovým, tedy slepým střevem, tak ses netrefil. Nehodlám tu rozebírat anatomii lidského těla. To opravdové slepé střevo jsem já, v celé své kráse.

Můj příběh začíná již v dětství, kdy jsem musel nosit brejličky, kvůli horšímu zraku. V té době moje oční lékařka zastávala názor, že je Zdéňa roztěkaný a že se neumí soustředit. Tím končila jakákoliv hlubší prohlídka mého zraku. A tak jsem si vesele za pomocí brejliček jogurťáčků proplouval životem. Až mnohem později se přišlo na to, že trpím chronickou degenerací sítnice. Česky to znamená, že mi odumírají buňky na sítnici.

V pubertálním věku, jsem se začal za brýle stydět a tak jsem je, kdykoliv to bylo možné a neomezovalo mě to, sundaval. Na základní škole, jsem byl díky svému handicapu posazován do předních lavic abych viděl na tabuli. Po úspěšném, "roztěkaném" zakončení základní školy, jsem přešel do středního odborného učiliště Škoda Ostrov.

Tříletý obor strojní mechanik pro stroje a zařízení, jsem víceméně abslovoval bez větších problémů. Již zde jsem začal zjišťovat, že ani když si ty brejličky teda nasadím, tak to na některé věci už nestačí. Velkým pomocníkem se mi stala kapesní lupa, kterou jsem si začal vše zvětšovat.

Po vyučení jsem nastoupil do stejnomeného závodu do výroby trolejbusů. V té době už oční problém začal být větším problémem, ale pořád jsem se snažil své špatné vidění dorovnat již zmiňovanou lupou. Ale Škodovka Ostrov krachla a musel jsem hledat jinou práci.

Vynechám takové to nezáživné povídání kolik jsem vystřdal prací. Zmíním snad jen, že si i zaměstnavatelé začali všímat, jak se po výrobních halách, při přesunu z jednoho místa do druhého, ploužím doslova a do písmene jako smrad. Aby chránili moje zdraví a sami sebe, ukončovali se mnou pracovní proces:) Když už to bylo po několikáté a nedařilo se mi sehnat takovou práci, která by byla vhodná pro mé oči, byl jsem kamarády přemluven abych zkusil zažádat o invalidní důchod. A tak se také stalo. Po projednání mého stavu komisí, jsem byl přesunut z říše vidících a zdravých, do země slabozrakých a nevidomých.

Tím se určitě vyřešila ta zabezpečovací situace, kdy jsem začal, být po finanční stránce jištěn státem. Ale ne to, jak se opět začlenit do pracovního procesu. Jelikož jsem byl zvyklý něco dělat a také na kontakt s jinými lidmi, bylo pro mě hodně těžké sedět doma na zadku.

Nicméně opět přišla pomoc od dobré víly, no spíš víláka, kdy mi zase jeden kamarád poradil že bych měl zkusit organizaci Tyflocentrum, která se specializuje na pomoc zrakově postiženým. Jednoho krásného dne, ne neboj nebudu vyprávět pohádku, jsem se tedy objednal do TC. Pracovníci TC ke mě byli vstřícní a hned o začátku se mi snažili pomoci začlenit se do jejich kolektivu. Zde jsem se setkal s dalšími nevidomými a začal jsem zjišťovat, co a jak dělají a že se moje situace dá zvládnout. Další pomocí bylo, že mě nasměrovali na partnerskou organizaci Tyfloservis, kde se mi dostalo též vřelého přijetí. Na území TS jsem byl vyučován v praktických dovednostech, potřebných k běžnému životu. Díky tomu si dnes s bílou hůlkou dojdu kamkoliv potřebuji, pracuji s mnoha pomůckami, které mi pomáhají žít plnohodnotným životem. Naučil jsem se také krájet zeleninu na tak malé kousky, že je sotva vidíte, a také vařit. Třeba rajskou. Mňam. Po nějakém čase se mě pracovnice TS dotázáli, jestli bych nechtěl zkusit kurz nevidomý a slabozraký masér v Praze.

Pamatuji si větičku kterou jsem tenkrát pronesl, jako by to bylo dnes: ?Néééé do Prahy mě nikdy nedostanete.? A jak to dopadlo? Posuď sám. Již několik let provádím masérské služby.

Ke konci tohoto článku bych rád poděkoval své rodině a přítelkyni, že se mnou procházejí mým životem, dále i všem opravdu dobrým, ne-li nejlepším kamarádům, i kamarádkám za tu duševní podporu. Další dík platí i mému nynějšímu šéfovi Petru Končelovi z CZPKK a mým kolegům.

Poslední, komu na této stránce děkuji je Karate klub Karlovy Vary, kam chodím boxovat. Tam to mám vážně rád. Jednak se tam pokaždé pořádně zrasuji jako pes a také tam dostávám přehršle podpory. Cítím se tam, mezi kamarády, skvěle.

Slepé střevo ti o sobě řeklo již dost, tak Tě přesměruji na organizace, které jsem zmínil:

TyfloCentrum, o.p.s.
Tyfloservis, o.p.s.
Dědina
CZPKK
KKKV