Maximilian Adolph Otto Siegfried Schmeling se narodil 28. září 1905 v Německu a zemřel 2. února roku 2005. Dožil se v dobrém zdraví úctyhodných 99 let. V letech 1930 - 1932 byl mistrem světa, jeho sportovní kariéra však byla zastíněna politickou propagandou. V USA byl promotéry uváděn jako Hitlerova loutka, chladnokrevný odpůrce židů apod., v rodném Německu jej nacistická propaganda vykreslovala jako symbol árijské nadřazenosti a budoucnosti německého národa. Nicméně politický a ideologický podtext, který Shmelingovy zápasy doprovázel, neměl nic společného s tím, co se odehrávalo v ringu. Přes nesporné sportovní úspěchy se Schmelig velkou část života potýkal v USA s nálepkou nacisty, doma v Německu byl na druhé straně odmítán jako zklamání. Během druhé světové války působil v německých leteckých silách Luftwaffe jako elitní výsadkář. V roce 1941 se účastnil invaze na Krétu, kde byl zraněn. Poté, co se vyléčil, byl propuštěn z aktivní služby. Až dlouho po skončení 2. světové války vyplynulo na povrch, že v roce 1938 riskoval vlastní život, když během nacistické čistky židovského obyvatelstva v Berlíně schovával ve svém bytě dvě židovské děti. Schmeling se dostal poprvé do kontaktu s boxem, když jej otec jako teenagera vzal s sebou na promítání filmového záznamu boxerského zápasu o titul mistra světa mezi Jackem Dempseym a Georgesem Carpentierem. Schmeling byl ohromen Dempseyho výkonem, stal se jeho novým hrdinou. Začal sám boxovat a v roce 1924 vyhrál amatérský titul Německa v polotěžké váze. V roce 1926 se Schmelingovi splnil sen, když si mohl exhibičně zaboxovat se svým idolem. Dempsey, který byl toho času stále mistrem světa, byl zrovna na cestách po Evropě. Podle vlastního vyprávění udělal tehdy neznámý Schmeling na Dempseyho velký dojem. V roce 1928 byl již německým a evropským šampiónem těžké váhy a rozhodl se odcestovat do USA. Tam jeho úspěchy ze starého kontinentu neměly takovou váhu a musel si své místo v první lize vydobýt prakticky od nuly. Klíčový zápas s Joem Montem ve slavné aréně Madison Square Garden vyhrál KO v 8. kole. V letech 1930 - 1932 byl světovým šampiónem. Porazil tehdejšího šampióna Jacka Sharkleye. Sharkley jej o dva roky později svrhnul z trůnu v odvetném zápase. Nejslavnější moment Schmelingovy kariéry je však dvojzápas s boxerskou legendou Joem Luisem. Poprvé na sebe narazili v roce 1936. Schmeling vyhrál KO ve 12. kole. O dva roky později došlo k odvetě, ve které zvítězil KO v 1. kole Luis. Schmeling s Luisem byli po skončení kariéry dobrými přáteli. Německý šampión ukončil kariéru poprvé na počátku 2. světové války. Nicméně po válce se znovu vrátil do ringu a v letech 1947 až 1948 odboxoval ještě 5 utkání. Tři z nich vyhrál. Schmeling byl 54 let ženatý s herečkou s českými kořeny Anny Ondrákovou, která zemřela v roce 1987. V padesátých letech pracoval v kanceláři německé pobočky společnosti Coca-Cola. Později si otevřel vlastní lahvárnu. V roce 1992 byl uveden do mezinárodní boxerské Síně slávy. Celý život sledoval jako věrný fanoušek aktuální dění ve světě boxu.
Lennox Claudius Lewis se narodil 2. září 1965 v londýnském West Hamu, jeho rodiče pocházejí z Jamajky. Ve 12 letech se se svojí rodinou odstěhoval do Ontaria v Kanadě. Během školních let hrával fotbal a basketbal, a přestože v obou sportech vynikal, nakonec si vybral jako svůj hlavní koníček box. V roce 1983 vyhrál juniorský titul mistra světa. O rok později startoval na olympijských hrách v Los Angeles. Probojoval se až do čtvrtfinále, kde jej porazil na body Tyrell Biggs, pozdější olympijský vítěz. Lewis se po olympiádě rozhodl zůstat v amatérském boxu. Důvodem byl jeho sen získat na olympiádě zlato. O čtyři roky později na olympijských hrách v jihokorejském Soulu se mu to skutečně podařilo a vybojoval pro Kanadu nejcennější kov v těžké váze. Po zlatém úspěchu se přestěhoval zpátky do rodné Anglie, většinu zápasových příprav však během celé kariéry absolvoval v Severní Americe. V roce 1989 se stal profesionálem. Prvních 21 zápasů vyhrál. Mimo jiné oplatil v roce 1991 porážku svému přemožiteli z olympiády Tyrellu Biggsovi, když jej porazil TKO ve 3. kole. Jako neporažený boxer se stal v roce 1993 povinným vyzyvatelem mistra světa WBC Tonyho Tuckera. Lewis vyhrál 3-0 na body a sesadil svého krajana z trůnu. V roce 1994 titul na chvíli ztratil, když prohrál s Oliverem McCallem TKO ve 2. kole. Po prohře si okamžitě vypracoval pozici vyzyvatele. Než ovšem získal titul zpět, stal se mistrem světa méně prestižní organizace IBC. O titul WBC se s McCallem znovu utkal na konci února roku 1997 v Las Vegas. Zápas vyhrál TKO v 5. kole a vrátil se na trůn organizace WBC. V roce 1998 se utkal s Američanem Shannonem Briggsem. Ve hře byl nejen Lewisův titul, ale také pozice světové jedničky těžké váhy bez ohledu na organizace. Tou se stal Lewis, když vyhrál TKO v 5. kole. V roce 1999 proběhl slavný dvojzápas Evander Holyfield vs. Lennox Lewis. Holyfield byl v té době mistrem světa WBA a IBF. Jejich první střetnutí v březnu 1999 skončilo remízou, a tak se ještě v listopadu téhož roku uskutečnila odveta. Lewis dokázal porazit Holyfielda ve vrcholné formě 3-0 na body a stal se mistrem světa všech hlavních organizací. Po několika úspěšných obhajobách přišel o všechny tituly v dubnu 2001, když inkasoval překvapivé KO v 5. kole od Hasima Rahmana. Rahman byl druhým a posledním, kdo Lewise porazil. Boxer přezdívaný Lion (lev) se dočkal odvety ještě v témže roce - Rahmanovi oplatil stejnou mincí, když jej knokautoval ve 4. kole, a získal všechny tituly zpět. V roce 2002 nastoupil do jednoho z nejsledovanějších zápasů uplynulé dekády, do obhajoby proti bývalému mistru světa Miku Tysonovi. Jak se ukázalo, Tyson byl už dávno za zenitem a Lewis potvrdil dominantní výkon knokautem v 8. kole. V posledním zápase kariéry porazil ukrajinského šampióna Vitalije Klička. Zápas skončil jako TKO, když byl kvůli silně krvácející ráně na obličeji ukrajinského boxera předčasně zastaven doktorem. Lewis uzavřel kariéru s 41 výhrami, 2 porážkami a 1 remízou. Oběma svým přemožitelům porážku oplatil. Přestože jej promotéři i poražení soupeři volali zpátky do ringu, už se tam nikdy nevrátil. V současnosti žije v Miami Beach v USA se svou ženou Violet Chang, bývalou vicemiss Jamajky, a třemi dětmi. V roce 2008 byl uveden do kanadské boxerské Síně slávy, o rok později se stal členem mezinárodní boxerské Síně slávy. Po skončení kariéry se vrhl do hudebního průmyslu. Mimo jiné se stal také jednou z tváří reklamní kampaně proti domácímu násilí s názvem Do Something.
James Josehp ?Gene? Tunney se narodil 25. května 1897 v New Yorku v rodině irských imigrantů. Měl šest sourozenců. Podle oficiálních statistik prohrál během kariéry pouze jednou s Harrym Grebem, Tunney však přiznal, že prohrál ještě jeden zápas s Tommym Loughranem, když sloužil v námořní pěchotě během 1. světové války. Tunney byl typem boxera, který preferoval taktický boj, dokázal výborně boxovat na distanc a měl výbornou obranu. V roce 1921, v době, kdy už byl boxerským šampiónem, odcestoval na zimu do kanadské Ottavy, kde se nechal najmout jako dřevorubec, aniž by někomu řekl o své boxerské kariéře. Podle Tunneye mu měla tvrdá a fyzicky náročná práce pomoct zocelit tělo a připravit jej na další kariéru. V roce 1926 se utkal s krajanem Jackem Dempseym o světový titul. Dempsey, který je dodnes považován za jednoho z nejlepších boxerů těžké váhy všech dob, prohrál s Tunneym na body po 10 kolech. Tunney se stal novým mistrem světa. Bez jednoho dne přesně o rok později byla naplánována odveta, která se do historie světového boxu zapsala jako ?The long count fight? (zápas s dlouhým počítáním). Dodnes je považována za jednu z největších boxerských bitev, které se v těžké váze uskutečnily. Slavný americký gangster Al Capone si údajně vsadil na Dempseyho 50.000 dolarů. Zápas se na základě Dempseyho požadavku uskutečnil podle nových pravidel, která jsou dnes zcela běžnou součástí boxerských utkání, nicméně tehdy šlo o novinku. Po knokautování soupeře měl rozhodčí počítat 10 vteřin, a pokud nebyl boxer do konce počítání schopen pokračovat, měl být zápas ukončen. Součástí tohoto pravidla bylo, že boxer, který není počítán, musí během počítání stát v neutrálním rohu (tj. v rohu, kde není trenér). Tunney dominoval od prvního do šestého kola. Zdálo se, že zápas bude mít stejný scénář jako první vzájemné střetnutí. V 7. kole však bylo v publiku bezmála 105.000 diváků svědkem momentu, který vešel do historie. Dempsey poslal čtyřmi údery na bradu Tunneyho k zemi. Tunney se poprvé a naposledy v kariéře ocitl na zemi. Dempsey, který byl zvyklý stát nad soupeřem a vrhnout se na něj, jakmile se postavil zpátky na nohy, obstoupil v rohu ležícího Tunneyho. Rozhodčí jej vykázal do neutrálního rohu, ale než Dempsey jeho pokyn splnil, uplynulo několik pro Tunneyho cenných vteřin. Podle filmového záznamu uplynulo celkem 13 vteřin od momentu, kdy se ocitl na zemi, do doby, než opět vstal. Odtud název zápasu The long count fight. Mnozí věří, že kdyby Dempsey uposlechl pokynu rozhodčího včas, mohl se stát mistrem světa. V osmém kole se Tunney vrátil do zápasu a poslal Dempseyho k zemi. Tentokrát rozhodčí začal počítat ještě předtím, než Tunney došel do neutrálního rohu. Posledním dvěma kolům dominoval Tunney a znovu vyhrál na body. V roce 1928 nastoupil do posledního zápasu a ukončil kariéru jako neporažený šampión. Zemřel dne 7. listopadu 1978 ve věku 81 let. V roce 1980 byl uveden do světové boxerské Síně slávy, o 10 let později i do mezinárodní boxerské Síně slávy. V roce 1932 vydal autobiografickou knihu A man must fight (Muž musí bojovat), ve které shrnuje svoji kariéru.
Larry Holmes se narodil 3. listopadu 1949 v Eastonu, v Pensylvánii. Byl čtvrtým nejstarším z 11 sourozenců. V roce 1954 se jeho otec John Holmes odstěhoval za prací do Connecticatu, kde pracoval jako zahradník až do své smrti v roce 1970. Rodinu navštěvoval každé tři týdny. Jeho nízký plat sotva stačil na uživení čtrnáctičlenné rodiny. Holmesovi žili v chudých poměrech a byli odkázáni na sociální dávky. Když byl Larry v sedmé třídě základní školy, rozhodl se opustit školu a začít pracovat, aby pomohl živit rodinu. Umýval auta za jeden dolar na hodinu, později pracoval jako řidič nákladního auta v kamenolomu. S boxem začal v 19 letech. Jako amatér vyhrál 19 z 22 zápasů a v roce 1973 se stal profesionálem. O pět let později se stal poprvé mistrem světa WBC. Obrovská bitva s Kenem Nortonem se rozhodovala na body. Tehdy se titulové zápasy ještě boxovaly na 15 kol. Oba boxeři nechali v utkání vše. Ve vyrovnané bitvě nakonec zvítězil těsně Holmes. Byl šampiónem WBC v letech 1978 až 1983, v letech 1980 až 1985 byl držitelem světového titulu udíleného uznávaným magazínem Ring Magazine a v letech 1983 až 1985 byl mistrem světa IBF. Pozici mistra světa celkem dvacetkrát úspěšně obhájil. Vyhrál prvních 48 profesionálních utkání v řadě, tedy jen o jedno méně než rekordman Rocky Marciano. Během této vítězné série porazil většinu velikánů své doby. Kromě zmiňovaného Kena Nortona porazil legendárního Muhammada Aliho (Aliho roh zastavil zápas mezi 10. a 11. kolem), do té doby neporaženého Gerryho Cooneye (výhra TKO ve 13. kole) či Tima Witherspoona (výhra na body). Jeho neporazitelnost ukončil v roce 1985 Michael Spinks, když jej porazil 3-0 na body. O rok později se uskutečnila odveta. Holmes znovu prohrál, tentokrát těsným rozdílem. Dva rozhodčí byli pro Spinkse a jeden pro Holmese. Holmes s verdiktem rozhodčích silně nesouhlasil. Dne 6. listopadu 1986, tři dny po svých sedmatřicátých narozeninách ukončil poprvé kariéru. O dva roky později jej přesvědčila k návratu nabídka 2,8 miliónu dolarů, pokud vyzve neporaženého mistra světa Mika Tysona. K souboji došlo 22. ledna 1988 v New Jersey. Tyson poslal Holmese ve čtvrtém kole třikrát k zemi a rozhodčí zápas ukončil TKO. Tyson byl jediným, kdo dokázal Holmese porazit před limitem. Po tomto souboji se Holmes znovu odebral do sportovního důchodu, ale dlouho tam nevydržel a v roce 1991 se znovu vrátil do ringu. Po pěti výhrách v řadě se utkal s neporaženým olympijským vítězem z roku 1988 a úřadujícím mistrem světa WBO Rayem Mercerem. Naneštěstí pro Holmese byl Mercerův titul ještě před zápasem stažen ze hry. Holmes vyhrál jednomyslně na body a uštědřil tak Mercerovi tvrdou lekci. Hned v dalším zápase v roce 1992 dostal šanci boxovat o tři tituly mistra světa s Evanderem Holyfieldem. Utkání se rozhodovalo po dvanáctikolové bitvě na body a vítězem se stal Holyfield. Po sedmi výhrách v řadě dostal další šanci stát se mistrem světa. V roce 1995 se utkal s Oliverem McCallem o titul WBC. Holmes opět prohrál na body. Následující 4 zápasy vyhrál a v roce 1997 se utkal s Dánem Brianem Nielsenem o titul mistra světa IBO. Byl to poslední Holmesův titulový zápas kariéry. Ani tentokrát nedokázal vyhrát. Prohrál těsným rozdílem na body. Poslední čtyři zápasy kariéry vyhrál. Naposledy se mezi šestnáct provazů postavil 27. července roku 2002. Utkal se se známým boxerem a MMA zápasníkem Ericem Eschem, lépe známým pod přezdívkou Butterbean. Holmes vyhrál na body. Bylo mu tehdy bez pár měsíců 53 let. Proslavil se jako boxer s jedním z nejtvrdších levých direktů v historii, v profesionálním boxu vydržel neuvěřitelných 29 let a v roce 2008 byl uveden do mezinárodní boxerské Síně slávy. Holmes se nyní živí jako podnikatel. Peníze, které vydělal v boxu, hojně investoval do různých odvětví. Jednu dobu pod sebou zaměstnával více než 200 lidí, dodnes je majitelem dvou restaurací, nočního klubu, vlastní tréninkové stoje, hrací automaty, bar s rychlým občerstvením a kancelářský komplex.
Život a smrt legendárního amerického boxera Sonnyho Listiona jsou opředeny řadou nikdy nevyřešených záhad a pověstí. Jeho datum narození nebylo nikde zaznamenáno a sám jej neznal. Jednou uvedl věk, který odpovídal datu narození v roce 1928. Během sčítání lidu v roce 1930 však nebyl nikde evidován. Později si pro občanské účely jako oficiální datum narození stanovil 8. květen 1932. V dobách, kdyby byl světovým šampiónem, se však kvůli jeho vzhledu spekulovalo o tom, že je o několik let starší. Charles ?Sonny? Liston se narodil do chudé rodiny plantážníků hospodařících na pronajaté půdě. Jeho otec byl v 50. letech vdovcem vychovávajícím 12 dětí. V roce 1916 se se svou novou družkou, Listonovou matkou Helen Baskin odstěhoval do Arkansasu a měl s ní dalších 13 dětí. Liston věřil, že je předposledním dítětem a nejmladším synem. Neměl pod výchovou despotického otce jednoduché dětství. Když jim umřel mezek, musel místo něj tahat pluh na poli. Otec jej často bil tak silně, že mu na první pohled viditelné jizvy po ranách zůstaly napořád. Když mu bylo zhruba 13 let, opustila jej matka s několika dalšími dětmi. Liston se k nim později připojil a žili spolu v St. Louis. Chvíli se snažil chodit do školy, ale kvůli své negramotnosti se stal terčem posměchu, a tak školu rychle opustil. V 16 letech měřil 183 cm a vážil přes 90 kg. Zpočátku se pokoušel živit legitimní prací. Ale práce, které při jeho postavení mohl získat, byly jen nárazové, za minimální plat a v těžkých podmínkách. Proto se rozhodl dát na dráhu zločinu. Vedl gang, který přepadával a okrádal lidi na ulicích. Poznávacím znamením gangu byly žlutočerné kostkované košile, policie v St. Louis jim proto přezdívala Banditi ve žlutých košilích (Yellow Shirt Bandits). V lednu 1950 jej policie zadržela a obvinila z loupeže. V červnu téhož roku byl odsouzen na pět let ve státní věznici v Missouri. Tehdy mu bylo podle jeho slov 20 let, v místních novinách St. Louis Globe-Democrat stálo 22 let. Právě ve vězení objevil Liston lásku k boxu. Sportovní ředitel státní věznice v Missouri, otec Alois Stevens Listonovi navrhl, aby zkusil boxovat. Nesporný talent a podpora kněze pomohly Listonovi k předčasnému propuštění. Propuštěn byl o Halloweenské noci roku 1952. Díky boxu měl Liston před sebou nový život. Bohužel, ani jako boxer se zcela neoprostil od kontaktu s lidmi z podsvětí, kteří se stali jeho manažery. Podle otce Stevense to bylo jednoduše proto, že nikdo jiný nebyl ochoten financovat jeho kariéru. Jeho amatérská kariéra trvala krátce - všechny zápasy jako amatér odzápasil během jednoho roku. Mimo jiné vyhrál prestižní amatérský turnaj Zlaté rukavice. V září roku 1953 podepsal smlouvu a stal se profesionálem. Debutový zápas vyhrál TKO v 1. kole. Následně vyhrál dalších šest zápasů v řadě. Začalo se mu přezdívat Velký Medvěd (Big Bear). Liston nebyl se svými 185 cm na těžkou váhu nijak velký, ale měl ohromnou sílu a na svou výšku disponoval neobvykle dlouhým rozpětím paží (213 cm). Liston byl znám také pro svou extrémní odolnost vůči úderům. V září roku 1954 se utkal s Martym Marshallem. Marshall zlomil Listonovi úderem spodní čelist ve chvíli, kdy se na něj Liston usmíval. Liston přesto doboxoval a prohrál až těsně na body. O rok později se konala odveta a Liston vyhrál TKO v 6. kole, když poslal Marshalla čtyřikrát na zem. Utkali se spolu ještě jednou v roce 1956, Liston vyhrál na body. V letech 1955 až 1963 nebyl poražen, většinu svých zápasů vyhrál před limitem. V roce 1962 se dočkal vytouženého zápasu o titul mistra světa s legendárním Floydem Pattersonem. Liston vyhrál KO v 1. kole a zapsal se do historie jako první vyzyvatel, který knokautoval mistra světa těžké váhy v prvním kole. O rok později se konala odveta a Liston znovu knokautoval Pattersona v 1. kole. Slávy jako mistr světa si však příliš dlouho neužil. V roce 1964 se postavil do ringu proti vyzyvateli Cassiusovi Clayovi, později známému jako Muhhamad Ali. Liston nedoboxoval kvůli poraněnému ramenu a zápas tak skončil předčasně v 6. kole. Utkání bylo následně vyhlášeno zápasem roku 1964 podle prestižního časopisu Ring Magazine. O rok později se Liston pokusil získat titul zpět, ale Ali, tentokrát už pod změněným jménem, nedal Lisotnovi šanci a knokautoval jej v 1. kole. Liston už se mistrem světa nikdy nestal. Po porážce s Alim se ovšem vrátil na vítěznou vlnu. Mezi lety 1966 až 1969 odboxoval 14 zápasů, všechny vyhrál a vyjma jediného všechny před limitem. Jeho vítěznou sérii ukončil v prosinci roku 1969 Leotis Martin, který Listona knokautoval v 9. kole. Poslední zápas kariéry absolvoval v roce 1970. Krajana Chucka Wepnera porazil TKO v 10. kole. V pátém jej poslal po úderu na spodek k zemi, po 9. kole zápas zastavil doktor kvůli četným tržným ranám na Wepnerově obličeji. Listonův tým následně domlouval zápas s kanadským šampiónem Georgem Chuvalem. K souboji už ale nedošlo. Dne 5. ledna 1971 byl Liston nalezen svou manželkou, která se vracela z cest, mrtev v koupelně jejich domu v Las Vegas. Jako oficiální den jeho úmrtí byl policií stanoven 30. prosinec 1970. Policie došla k tomuto datu podle počtu lahví mléka a novin před dveřmi domu. Policie uzavřela vyšetřování s tím, že nebyl zjištěn násilný trestný čin, a smrt připsala předávkování heroinem. Pitva našla v Listonově těle stopy po morfinu a codeinu, nicméně pokročilá fáze rozkladu zapříčinila, že testy byly nepřesvědčivé, a jako oficiální důvod smrti bylo uvedeno selhání plic a srdce. Podle některých bylo policejní vyšetřování zameteno pod koberec a Listonova smrt je nevyřešená. Mnozí považují jeho smrt za vraždu zosnovanou některým z jeho kontaktů v podsvětí. Podle jeho ženy se Liston bál injekcí, a proto odmítal i běžné léky proti nachlazení. Spekulacím nahrává také fakt, že u Listona nebylo kromě občasného pití tvrdého alkoholu nikdy známo, že by bral jakékoliv drogy. V jeho domě nikdy nebyly nalezeny žádné pomůcky jako lžička na vaření heroinu, injekce a další potřebné věci pro aplikaci smrtelné dávky. Listonův kamarád vypověděl, že slavný boxer byl několik týdnů před smrtí účastníkem dopravní nehody. Následně byl hospitalizován s menšími zraněními a obdržel nitrožilně nějaké léky, které by vysvětlovaly stopy látek, které mu byly v těle nalezeny během pitvy. Jeho smrt je tak dodnes nevyřešenou záhadou.
George Foreman je bývalý dvojnásobný mistr světa těžké váhy a olympijský vítěz z Mexika 1968, jehož předchází pověst boxera s jedním z nejtvrdších úderů v historii. V listopadu 1994 se stal ve věku 45 let nejstarším šampiónem těžké váhy, když v 10. kole knokautoval o devatenáct let mladšího soupeře Michaela Moorera. Tento primát v roce 2010 překonal Foremanův dávný soupeř Evander Holyfield, kterému bylo v době zisku titulu mistra světa WBF 47 let. Ovšem odborníci jeho titulu nepřikládají takovou váhu jako titulu WBA, jedné ze čtyř hlavních boxerských organizací, který získal v roce 1994 Foreman. George Edward Foreman, v ringu přezdívaný Velký George, se narodil 10. ledna 1949 v Texasu, kde vyrůstal spolu se svými šesti sourozenci. Ačkoliv byl vychováván J. D. Foremanem, mužem, který si po jeho narození vzal Georgeovu matku, jeho biologickým otcem byl Leroy Moorehead. Foreman ve své autobiografii s názvem George přiznal, že měl divoké mládí a byl problémovým dítětem. Jako malý miloval americký fotbal. Jeho sportovním vzorem byl Jim Brown. Nakonec dal ale přednost boxu. Jako amatér odboxoval 26 zápasů s bilancí 22 - 4. K vrcholu jeho amatérské kariéry patří zisk zlaté medaile na olympijských hrách v Mexiku, kde reprezentoval USA v těžké váze. Profesionálem se stal v roce 1969. Debutoval v New Yorku vítězstvím KO ve 3. kole nad Donaldem Walheimem. Tento rok odboxoval celkem 13 zápasů a všechny vyhrál, 11 z nich knokautem. O rok později odboxoval 12 zápasů, opět všechny vyhrál a v jedenácti případech znovu skóroval KO. V roce 1971 přidal dalších 7 výher za sebou a vytvořil si úctyhodnou bilanci 32 - 0. Už tehdy byl hodnocen jako druhý v pořadí v žebříčku organizací WBA a WBC, hned za tehdejším mistrem světa. Než se ovšem o mistrovské pásy utkal, musel odzápasit ještě pět dalších utkání. I ta dokázal vyhrát a v roce 1973 se jako neporažený vyzyvatel utkal s tehdejším mistrem světa, rovněž neporaženým Joem Frazierem. Zápas proběhl na konci ledna na Jamajce. Foreman poslal Fraziera během dvou kol celkem šestkrát k zemi. Frazier se pokaždé do konce počítání zvedl na nohy, ale rozhodčí se po posledním počítání rozhodl zápas ukončit TKO ve 2. kole. Foreman se stal novým dvojnásobným mistrem světa. Tituly dvakrát úspěšně obhájil. V roce 1974 jej vyzval Muhammad Ali. Tento zápas vstoupil do historie pod názvem Rumble in the Jungle. Zápas se uskutečnil v Zaire, dnešní Demokratické republice Kongo. Foreman během tréninku utrpěl tržnou ránu nad okem a zápas se musel odložit. Foreman dokončil přípravu, aniž by spároval, protože by tím riskoval znovuotevření rány. Podle něj skutečnost, že byl schopen dokončit přípravu, aniž by boxoval, byla pro Aliho tím nejlepším, co se mu v Africe přihodilo. Později také přiznal, že byl zdrogovaný svým trenérem, který mu těsně před zápasem podal nějaké prášky. Foreman byl jako neporažený boxer favoritem. V posledním zápase navíc knokautoval ve 2. kole Kena Nortona, Aliho přemožitele. Ali v tomto zápase zvolil taktiku, která je dnes známá pod názvem rope-a-dope. Zapřel se o provazy a nechal Foremana útočit. Inkasované údery se částečně tlumily v pružení provazů. Cílem bylo soupeře unavit, čekat, až udělá chybu, a kontrovat jej protiúderem. Foreman skutečně postupem času ztrácel sílu a přesnost v úderech. V osmém kole šel po sérii úderů k zemi. Ačkoliv byl do konce počítání zpátky na nohou, jeho skleněný pohled a rozhozená rovnováha byla pro rozhodčího signálem k ukončení zápasu. Ali je jediným boxerem, který dokázal Foremana porazit před limitem. Foreman se do ringu znovu vrátil až v roce 1976. Vyhrál pět zápasů v řadě, mimo jiné v odvetě znovu porazil Joe Fraziera. V roce 1977 prohrál na body s Jimmym Youngem. Na dlouhých 14 let to byla jeho poslední porážka. Jeho vítěznou sérii ukončil až v roce 1991 Evander Holyfield. V zápase o tři tituly mistra světa vyhrál na body. Po třech výhrách v řadě přišla další nabídka na titulový zápas WBO, jediný pás, který chyběl v Holyfieldově sbírce. Utkal se o něj v roce 1993 s Tommym Morrisonem. I tentokrát prohrál na body a zdálo se, že jeho sen stát se znovu mistrem světa je už v nedohlednu. V dubnu roku 1994 neporažený Michael Moorer porazil těsně na body Evandera Holyfielda a získal dva tituly mistra světa. Jeho promotéři následně nabídli Foremanovi post vyzyvatele. Foreman přijal a v listopadu 1994 se s Moorerem utkal. Zápas vyhrál KO v 10. kole a stal se nejstarším mistrem světa těžké váhy v historii profesionálního boxu. Pro Moorera to byla první porážka v kariéře. Foreman poté vyhrál ještě tři další zápasy. V roce 1997 jej porazil na body Shannon Briggs a Foreman šel ve 48 letech do sportovního důchodu. Nyní se živí jako úspěšný podnikatel. Má celkem 10 dětí. Všech pět jeho synů se jmenuje George (George Jr., George III., George IV., George V. a Geroge VI.). Foreman je oddaný křesťan, má svůj vlastní
Floyd Patterson se narodil 4. ledna 1935 v Severní Karolíně jako nejmladší z jedenácti sourozenců. Jeho rodina se později přestěhovala do New Yorku, kde vyrůstal. Byl záškolák a drobný zlodějíček. V 10 letech byl poslán do Wiltwyckovy chlapecké školy. Podle něj mu dvouletý pobyt v nápravné škole pro problémové chlapce změnil život k lepšímu. Ve věku 14 let začal s boxem. Jeho trenérem se stal slavný Cus D´Amoto, kterého si většina lidí spojí především s Mikem Tysonem. V pouhých 17 letech vyhrál Patterson zlatou medaili na olympijských hrách v Helsinkách v roce 1952. Tehdy ještě boxoval ve střední váze. V témže roce vyhrál i celonárodní šampionát a Zlatou rukavici v New Yorku. Amatérskou kariéru uzavřel se 40 výhrami (37 KO) a 4 prohrami. Patterson byl známý tím, že držel ruce v krytu daleko výš než většina tehdejších boxerů (v úrovni očí). Novináři tento styl nazvali Peek-a-Boo. Jeho zakladatelem je Cus D´Amoto. Tímto stylem jsou známí také Mike Tyson, Ruslan Chagaev, Alexander Povětkin a další velká jména těžké váhy. Mezi profesionály debutoval v roce 1952. Prvních 13 zápasů vyhrál, porazil jej až v roce 1954 Joey Maxim, bývalý mistr světa polotěžké váhy. Patterson v té době zápasil v polotěžké váze, ale od začátku kariéry plánoval získat titul v těžké váze. Když v roce 1956 ohlásil legendární Rocky Marciano odchod do sportovního důchodu a uvolnil titul mistra světa těžké váhy, přestoupil Patterson jako top boxer polotěžké váhy do těžké váhy, kde mu bylo časopisem Ring Magazine přiřazeno páté místo ve světovém žebříčku. V prvním eliminačním zápase o uvolněný titul porazil Tommyho Jacksona. O titul se následně utkal s tehdejším mistrem světa polotěžké váhy Archiem Moorem. Patterson vyhrál KO v 5. kole a ve věku 21 let a 5 měsíců se stal nejmladším mistrem světa těžké váhy v historii. Tento rekord později překonal Mike Tyson. Byl zároveň prvním olympijským vítězem, který získal profesionální titul mistra světa těžké váhy. Titul třikrát obhájil. V roce 1959 jej vyzval Švéd Ingemar Johansson, který Pattersona porazil TKO ve 3. kole. Patterson si vyžádal okamžitou odvetu, ke které došlo o rok později. Tentokrát vyhrál KO v 5. kole Patterson. Jejich zápasová trilogie se uzavřela v roce 1961. Ve třetím vzájemném střetnutí znovu zvítězil Patterson KO v 6. kole. V roce 1962 narazil na krajana Sonnyho Listona, který se stal jeho osudovým soupeřem. Liston uštědřil Pattersonovi zdrcující výprask, když jej porazil KO v 1. kole a obral ho o titul mistra světa. Patterson si stejně jako po prohře s Johanssonem vyžádal okamžitou odvetu, ke které došlo o rok později. Liston však Pattersona znovu knokautoval v 1. kole. Následujících pět zápasů opět vyhrál. Jeho souboj s Kanaďanem Georgem Chuvelou v roce 1965 byl zvolen zápasem roku podle časopisu Ring Magazine. V roce 1965 se poprvé utkal s Muhammadem Alim. Utkání o titul mistra světa prohrál TKO ve 12. kole. Tři zápasy po prohře s Alim vyhrál KO. Nicméně v letech 1967 a 1968 se mu příliš nedařilo. Jeden zápas vyhrál, dva prohrál a jednou remizoval. Proto se rozhodl na dva roky stáhnout do ústraní. Jeho velký comeback proběhl v roce 1970 ve slavné newyorské Madison Square Garden. Krajana Charley Greena porazil KO v 10. kole. Vyhrál 9 zápasů v řadě a v roce 1972 se utkal podruhé v kariéře s Muhammadem Alim. Tentokrát o titul amerického šampióna. Patterson prohrál TKO v 7. kole a rozhodl se ukončit kariéru. Patterson byl pro své vystupování mimo ring přezdíván boxerský gentleman. Po skončení kariéry byl uveden do mezinárodní boxerské síně slávy, stal se předsedou Atletické komise v New Yorku. V roce 1982 a 1983 se zúčastnil běžeckého maratonu ve Stockholmu spolu se svým bývalým rivalem v ringu a kamarádem mimo něj Igemarem Johanssonem. Jeho adoptovaný syn Tracy Harris Patterson se stal pod jeho trenérským vedením v 90. letech také mistrem světa. Boxoval v superfeatherové váze. Patterson zemřel 11. května 2006 ve věku 71 let. Trpěl Alzheimerovou chorobou a rakovinou prostaty. Patterson je známý také svými citáty. O boxu jednou řekl: ?Je to jako být zamilovaný do ženy. Může být nevěrná, může být zlá, může být krutá, ale na tom nezáleží. Když jí milujete, tak jí chcete, i když Vás zraňuje všemi možnými způsoby. Stejné je to se mnou a boxem. Může mě jakkoliv zraňovat, ale já ho miluji..
Rocky Marciano byl italskoamerický boxer a mistr světa těžké váhy v období od 23. září 1952 do 27. srpna 1956. Jeho skutečné občanské jméno bylo Rocco Francis Marchegiano. Je jediným boxerem, který se stal mistrem světa v těžké váze a zůstal během celé své profesionální kariéry neporažen. Marciano se narodil 1. září 1923 v Brocktonu, ve státě Massachusetts. Otec i matka byli italskými imigranty. Vyrůstal spolu se třemi sestrami a dvěma bratry. Jako malý onemocněl těžkým zápalem plic, který jej málem stál život. Během školních let se věnoval baseballu a fotbalu. Více jej to táhlo k baseballu, ale ze školního týmu byl vyhozen kvůli porušení pravidla, které zakazovalo hrát v jiném než školním týmu. Střední školu kvůli tomu předčasně opustil. Kromě toho také rád cvičil, doma si vyrobil vlastní pomůcky na posilování. Na zahradě za domem natáhl přes strom poštovní pytel naplněný pískem, který poté používal jako boxovací pytel. Po škole si vyzkoušel několik zaměstnání. S nedokončeným vzděláním si nemohl příliš vybírat. Pracoval jako kopáč, švec nebo zametač. V roce 1943, když mu bylo 20 let, byl povolán do armády. Odjel do Walesu ve Velké Británii. Úkolem jeho jednotky byla pomoc při plavbě trajektů se zásobami přes kanál La Manche do Normandie. Po skončení války dokončil vojenskou službu na základně Fort Lewis ve Washingtonu. Jako voják se zúčastnil vojenského turnaje v amatérském boxu v roce 1946, který vyhrál. V březnu roku 1947 přerušil svou amatérskou kariéru, když nastoupil do profesionálního zápasu s Leem Eppersonem. Zápas vyhrál KO ve 3. kole. Poté zvolil neobvyklý krok - vrátil se zpátky mezi amatéry a další rok boxoval dál jako amatér. V té době ještě stále pomýšlel na kariéru v baseballu. Na konci března 1947 proto spolu s několika kamarády odcestoval do Fayetteville v Chicagu, aby tam zkusil štěstí v místní farmě ligového baseballového týmu Chicago Cubs. Po třech týdnech byl z farmy vyhozen. Rozhodl se proto definitivně zaměřit na boxerskou kariéru. V červenci roku 1948 vstoupil nastálo mezi profesionály. Prvních 16 zápasů vyhrál KO, všechny před koncem 5. kola a 9 z nich ještě před koncem 1. kola. Don Mogard byl prvním boxerem, který vydržel s Rockym boxovat celý zápas. Jelikož pořadatelům dělala výslovnost jeho italského jména Marchegiano problémy, rozhodl se jej změnit. První návrh na jméno Rocky Mack zamítl a zvolil více italsky znějící Marciano. V březnu roku 1950 se utkal v Madison Square Garden s Ronaldem La Starzou. Šlo o jeden z nejtěžších Rockyho zápasů. Zápas vyhrál jen těsným rozdílem na body. V roce 1951 se střetl se svým dětským idolem Joem Louisem. Rocky vyhrál zápas TKO v 8. kole a poslal Louise do boxerského důchodu. Byl to Louisův poslední zápas kariéry. O rok později 23. září poprvé boxoval o titul mistra světa, který měl v té době v držení legendární Jersey Joe Walcott. V době zápasu mu bylo už 38 let. Walcott si vytvořil bodový náskok a ve třináctém kole směřoval k výhře na body. Jenže Marciano vytasil svůj levý tvrdý hák a poslal Walcotta do kolen. Ještě dlouho po konci počítání nemohl najít ztracenou rovnováhu. Marciano se stal novým mistrem světa. K první obhajobě titulu nastoupil až o rok později v odvetě s Walcottem. V opačných pozicích šampióna a vyzyvatele se utkali na chigaském stadiónu. Marciano tentokrát Walcotta deklasoval KO v 1. kole a poslal dalšího velkého boxera své doby do sportovního důchodu. Následovala výzva od boxera, kterého Marciano již dobře znal. Z trůnu se jej pokusil svrhnout Ronaldo La Starza, boxer který jej v roce 1950 málem porazil. Jejich druhý zápas v roce 1953 skončil jednoznačněji. Marciano vyhrál TKO ve 13. kole. Následně ještě třikrát úspěšně obhájil titul a 27. srpna 1956 oficiální ukončil kariéru jako neporažený šampión. Jeho první zápas s Jerseym Joe Walcottem v roce 1952, druhý zápas s Ronaldem La Starzou v roce 1953 a druhé střetnutí s Ezzardem Charlesem v roce 1954 byly zvoleny utkáními roku podle časopisu Ring Magazine. V roce 1959, když švédský boxer Ingemar Johansson vyhrál mistrovský titul nad Floydem Pattersonem, Maricano uvažoval o návratu do ringu. Po pouhém měsíci na přípravu, kterému předcházely tři roky bez tréninku, se nakonec rozhodl, že do ringu už znovu nevstoupí, a utkání odmítl. Dne 31. srpna 1969, den před svými 46. narozeninami, cestoval soukromým letadlem do Des Moines v Iowě. Byla noc a špatné počasí. Pilot Glenn Belz měl nalítáno pouhých 231 hodin a jen 35 hodin odlítal během noci. Kvůli špatným letovým podmínkám se pokusil nouzově přistát na malém letišti v Newtonu, v Iowě. Při pokusu o přistání narazil letadlem do stromu zhruba 2 míle od přistávací dráhy. Rocky, druhý pasažér a pilot zemřeli při nárazu o zem. V italském městečku Ripa Teatina, rodišti Rockyho otce, najdete na náměstí bronzovou sochu Rockyho Maricana.
Joseph Louis Barrow byl mistrem světa těžké váhy v letech 1937 až 1949. Během této doby titul celkem pětadvacetkrát obhájil a dodnes drží v těžké váze rekord v počtu úspěšných obhajob. Bývá mu připisována zásluha na pozvednutí popularity boxu z úplného dna. Louis byl poctivým a tvrdě trénujícím sportovcem, který šel příkladem mnoha začínajícím boxerům. Jeho význam v americké kultuře daleko přesahoval boxerská kolbiště. Je považován za prvního Afroameričana, který dosáhl statusu národního hrdiny ve Spojených státech. Louis se narodil 13. června 1914 jako sedmý z osmi sourozenců. Oba jeho rodiče byli dětmi otroků. Na svého otce Munroa Barrowa, který byl v roce 1916 dán do psychiatrické léčebny, si nepamatuje. Jeho matka se znovu provdala a Louisovi řekli, že jeho otec zemřel v roce 1922. Ve skutečnosti zemřel až o 16 let později, aniž by věděl o slávě svého syna. Jako malý trpěl Louis poruchou řeči. V roce 1926 se po otřesném zážitku z nočního řádění Ku Klux Klanu odstěhovali z Alabamy do Detroitu v Michiganu. Joeova matka jej přivedla do hudebního kroužku, kde se učil hrát na housle. Během velké deprese na konci 20. let minulého století žila Louisova rodina ve velké bídě. Aby se vyhnul kriminálním živlům ulice, navštěvoval centrum volného času pro mladé. Zde se začal věnovat boxu. Aby tajil svůj koníček před matkou, údajně si schovával rukavice to pouzdra od houslí. Do ringu poprvé vstoupil v 17 letech. Vypráví se historka, že před prvním zápasem, v době, kdy sotva uměl psát, napsal své jméno Joe Louis tak velkými písmeny, že na tabuli už nezbylo místo pro jeho příjmení Barrow, a tak se stal ve světě boxu známý jen pod prvními dvěma jmény Joe Luis. Podle jiné verze chtěl jen skrýt svůj koníček před matkou, a tak záměrně neuvedl své příjmení. Mezi profesionály debutoval v roce 1934. První zápas proti Jacku Krackenovi vyhrál KO v 1. kole. Za výhru si odnesl odměnu ve výši 59 dolarů. V tomto roce odzápasil celkem 12 zápasů, všechny vyhrál a deset z nich KO. V roce 1936 jeho neporazitelnost ukončil německý boxer Max Schmeling, když Louise porazil KO v 8. kole. Dalších sedm zápasů v řadě vyhrál a v roce 1937 poprvé boxoval o titul mistra světa s Jamesem J. Braddockem, podle jehož života byl natočen v roce 2005 film Těžká váha (Cinderella man). Zápas pro Louise nezačal vůbec dobře. Hned v prvním kole se ocitl na zemi a byl počítaný, postupně si ovšem vypracovával převahu na svou stranu. V osmém kole poslal Braddocka na zem a ukončil zápas KO. Po třech úspěšných obhajobách se znovu střetl se svým přemožitelem Maxem Schmelingem a oplatil mu 2 roky starou porážku, když vyhrál KO v 1. kole. Jedenáct let a 10 měsíců dlouhé kralování Joea Louise na trůnu těžké váhy ukončil v roce 1950 Ezzard Charles, který jej porazil na body po patnáctikolové bitvě. Louis vyhrál dalších osm zápasů v řadě, ale o titul už znovu neboxoval. V roce 1951 se utkal s Rockym Marcianem. Rocky poslal Louise během osmého kola dvakrát do počítání a rozhodčí posléze ukončil zápas jako TKO. Po tomto zápase se Louis rozhodl ukončit kariéru. V roce 1953 byl v Hollywoodu natočen snímek o životě Joea Louise s názvem The Joe Louis story. Po skončení kariéry měl problémy s drogami a několikrát musel být hospitalizován. Později trpěl také paranoidními stavy. Zemřel v roce 1981 na infarkt, krátce po zápase o titul mistra světa těžké váhy mezi Larrym Holmesem a Trevorem Berbickem, kterého se zúčastnil jako VIP host. Zemřel ve věku 66 let. Hokejová Aréna slavného celku NHL Detroit Red Wings byla pojmenována na jeho počest Aréna Joea Louise. Rovněž ulice nedaleko slavné arény Madison Square Garden nese jeho jméno. V jeho rodném městě v Alabamě se nachází 2,4 m vysoká socha Joea Louise.
Pomyslné prvenství v našem žebříčku patří boxerské ikoně Muhammadu Alimu. Zatímco ve všech předchozích případech bylo umístění boxera v žebříčku spíše kompromisním výsledkem srovnání několika různých žebříčků a jeho umístění se liší žebříček od žebříčku, Muhammad Ali bývá považován za nejlepšího boxera těžké váhy všech dob většinou z nich. Ali se narodil jako Casius Marcellus Clay Jr. 17. ledna 1942 v Louisville v Kentucky. Jako mladší ze dvou bratrů byl pojmenován po svém otci, který měl jméno po politikovi z 19. století. Jeho otec kreslil plakáty a zpíval, matka byla hospodyňkou v domácnosti. K boxu jej ve 12 letech přivedl bělošský policista Joe E. Martin, který se s mladým Alim setkal, když mu bylo odcizeno kolo. Ali začal později bez jeho vědomí trénovat se zkušeným trenérem Fredem Stonerem a v posledních čtyřech letech své amatérské kariéry byl trénován Chuckem Bodakem. Ali vyhrál celkem šestkrát turnaj Zlaté rukavice v Kentucky, stejnojmenný turnaj pak vyhrál dvakrát i na celostátní úrovni. V roce 1960 vyhrál zlatou medaili na olympijských hrách v Římě, tehdy ještě v polotěžké váze. Ve své autobiografii z roku 1975 napsal, že medaili zahodil do řeky Ohio poté, co ho obsluha restaurace pouze pro bílé Američany odmítla obsloužit a dostal se do potyčky s bělošským gangem. Na olympijských hrách v Atlantě v roce 1996, kde během zahajovacího ceremoniálu nesl pochodeň, mu byla udělena náhradní medaile. Amatérskou kariéru zakončil s bilancí 100 výher a pouhých 5 porážek. Boxer, který se proslavil větou: ?Vznáším se jako motýl, bodám jako včela,? v roce 1964 konvertoval k Sunnitskému Islámu a změnil si jméno z Casius Clay na Muhammad Ali. V roce 1999 byl zvolen sportovcem století podle anglické televizní stanice BBC a amerického sportovního magazínu Sports Illustrated. Profesionální kariéru zahájil v roce 1960. Ali měl na boxera těžké váhy velmi neobvyklý styl. Zatímco většina tehdejších boxerů boxovala s rukama v krytu v úrovni obličeje, Ali sázel především na svůj pohyb na nohou, díky kterému se vyhýbal úderům a boxoval s rukama u pasu. Clay se také proslavil předzápasovými prohlášeními, ve kterých provokoval soupeře. Často mluvil ve verších. Několikrát také přesně předpověděl kolo, ve kterém vyhraje. V ringu provokoval své soupeře pokřikováním. V roce 1964 se stal poprvé mistrem světa těžké váhy, když porazil tehdejšího šampióna Sonnyho Listona. Titul úspěšně obhajoval až do roku 1967, kdy na téměř 4 roky přerušil kariéru. V tomto roce totiž odmítl s poukazem na svou víru a přesvědčení nastoupit do armády a účastnit se války ve Vietnamu. Následně byl zadržen a shledán vinným za odmítnutí povinné služby, byl zbaven titulů mistra světa a jeho boxerská licence byla pozastavena. Ali se soudil se vládou několik let, v roce 1970 uspěl u nejvyššího soudu. Do ringu se vrátil v říjnu roku 1970. První dva zápasy vyhrál. V březnu roku 1971 se utkal o dva tituly mistra světa s Joem Frazierem. Zápas, který je označován za souboj století, vyhrál Frazier na body a připravil Alimu první porážku v profesionální kariéře. Později se spolu utkali ještě dvakrát a Ali pokaždé vyhrál. Dalších 10 zápasů v řadě vyhrál. V roce 1973 se utkal s Kenem Nortonem. Ali prohrál těsně na body. Ještě v témže roce se utkali podruhé, tentokrát Ali vyhrál na body. Zápas byl opět velmi vyrovnaný. Potřetí se s Nortonem utkal v roce 1976, kdy jej porazil podruhé. V roce 1974 se v Zaire (dnešní Demokratická republika Kongo) utkal s tehdejším dvojnásobným mistrem světa Georgem Foremanem. Foreman byl favoritem sázkařů, nicméně Ali dokázal v zápase, který vstoupil do historie pod názvem The Rumble in the Jungle, knokautovat Foremana v 8. kole a stal se znovu mistrem světa těžké váhy organizací WBO a WBA. Titul téměř 4 roky úspěšně obhajoval. Utkal se s nejlepšími boxery své doby. V únoru roku 1978 jej o tituly dočasně připravil krajan Leon Spinks po těsné výhře na body. Ještě v září téhož roku proběhla odveta a Ali oplatil svému přemožiteli porážku na body a získal tituly zpět. Do ringu se znovu vrátil až o 2 roky později, kdy se střetl s Larrym Holmesem. Holmes je jediným boxerem v historii, který dokázal Aliho porazit před limitem. Holmes vyhrál TKO po 10. kole zápasu. Poslední zápas kariéry absolvoval 11. prosince 1981 proti Trevoru Berbickovi pár týdnů před 40. narozeninami. Zápas prohrál na body a rozhodl se ukončit kariéru.