O Smolíčkovi Pacholíčkovi

Byl jednou jeden chlapeček a ten se jmenoval Smolíček. A tohoto chlapečka jednoho krásného, přesto dusného dne jeho rodiče zapomněli před obchodním domem IKEA.

Teď si určitě říkáte: „Jééééé, chudáček chlapeček," ale on si z toho moc nedělal, protože byl sice malinkej, ale už tak malinkej byl straně statečnej. Chvíli se jen tak bez cíle potuloval a v hlavičce mu jela jen jedna hláška: „No nic, si z toho dělat nebudu, stejně si nepamatuju své příjmení, tak co bych asi tak policii řekl."

A jak se tak potuluje, najednou kouká okolo sebe a zjišťuje, že je v hlubokém lese. Posadí se na pařez, že si trochu odpočine. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, před ním stojí jelen se zlatejma parohama. Jelen na něj chvíli jen tak čučí a pak povídá: „Vidím, že jsi tady sám, tak co kdyby jsi šel se mnou do mého bejváku?"

Smolíček se na něj podívá a říká: „Mmmm, tak tím asi nic neztratím, stejně nemám kam jít." A tak se vydal s jelenem k jeho domovu.

Ty se asi teď ptáš: „Co je to za kravinu, že malej kluk a adoptoval ho jelen?" No co, když můžou malýho kluka vychovávat opice nebo vlci, tak proč by nemohl jelen? A navíc tady opice ani vlci nežijou.

Žili si spokojeně v lese a Smolíček našel v jelenovi druhého taťku a opačně jelen našel ve Smolíčkovi synka, kterého nikdy neměl. Protože byl Smolíček pořád malinkej a protože si stejně nepamatoval své příjmení, začal mu jelen říkat Smolíček Pacholíček. Tady bych asi pohádku mohl zakončit a vše by bylo krásné a dopadlo by vše co nejlépe, ale takovej život není. Ten se s nikým nepáře.

Tak se stalo, že se jednou u dveří zjevili tři chlapiska a už byli na dvoře: „Smolíčku Pacholíčku, otevři nám svou světničku, jen co ti to vyřídíme, tak hned zase přejdeme." Smolíček otevřel a vpustil chlapy v oblecích do bytu. Jeden, byl asi nejstarší, hned spustil: „Vy nás asi neznáte, my jsme JEZing."

Smolíček vyvalil oči a kouká na něj jako z jara. Chlápek to hned pochopil a s úsměvem na tváři začne vysvětlovat: „JEZing znamená Jasná Evropská Značka, a protože jsme všichni právníci a tedy i inženýři, máme na konci to ing. Tak a teď, proč jsme přišli. Zjistili jsme, že vaše příjmení používáte neoprávněně a že se na něj vztahuje již zaregistrovaná obchodní značka. Proto vás jménem našeho klienta žádáme, abyste si jméno změnil, třeba na Tvaroháček, jinak budeme nuceni s vámi podstoupit soudní spor."

Na závěr nechali na stole svazek papírů a všichni se se Smolíčkem rozloučili, a tak jak přišli, tak zase odešli.

Smolíček byl moc smutnej, a když už se o něj pokoušela deprese, začal volat: „Za hory, za doly, Donaldovy dolary, jelene kdepak jsi, Smolíček je v depresi." Z ničeho nic se před Smolíčkem zjevil jeho jelen a začal se vyptávat, co že se mu to vlastně stalo. Smolíček mu vše po pravdě vyklopil a pak se rozplakal. Jelen ho kopytkem hladil po hlavičce a druhým se drbal na své bradě. Nakonec povídá: „Nic si z toho Smolíčku nedělej, my ten soud vyhrajeme."

A tak se stalo.

Jelen se se Smolíčkem pustili do soudního sporu. Nebudu ti nalhávat, bylo to vyčerpávající a zdlouhavé. Plno právníků si nad tím lámalo hlavu, ale co bylo asi nejhorší, že každá sranda něco stojí. Jelen přišel o své zlaté parohy, které vložil do soudního sporu. Ale aby všechno neskončilo špatně, milé děti – Smolíček s jelenem ten soudní spor vyhráli a tím nám zůstala i ta oficiální pohádka O Smolíčkovi Pacholíčkovi. Jen jelen už nemá své zlaté parohy, ale jen náhražku, tedy z kompozitních nanovláken.

Zazvonil zvoneček, radost má náš Smolíček.