Za hory, za doly, kde tloukli tvarohy, žil byl jednou jeden staroušek, dědoušek. Žil si ve svém bytečku na sídlišti Smrkov Střed, krásně a spokojeně. Každý měsíc mu hodná poletucha pošťule přinesla až ke dveřím, důchodeček, pokládeček. No asi by bylo všechno v nejlepším pořádku, kdyby se na sídlišti nezjevyli tři trošku přičmoudlé, hladem vyhublé osoby. Tyhle osůbky byly známé z širokého okolí, jako ty nejhorší kleptomanky. Díky svým přestupkům se jim začalo říkat zlodějinky. A stalo se to co se stát jednou muselo. Tyhle zlodějinky si vyhlédly našeho milého a hodného starouška.
Jednoho dne, zazvonily u jeho dveří a na otázku: ?Kdo a kdo a kdo to je, kdo mi zvonek rozbije?? Odpověděly: ?Staroušku, dědoušku, otevři nám svou světničku, jen dva rumíčky si s tebou dáme, jen co se ohřejeme hned zase půjdeme.
Dědoušek nepoučen, miliónem zpráv z televize, varující před takovou slotou, dveře otevřel a zlodějinky do bytečku vpustil. Zlodějinky se ze začátku chovaly slušně a mile, ale jakmile se dědoušek odebral na toaletu, hned se rozdělily a byteček mu proštrachaly. Ůspory mu sebraly a z bytečku beze stopy zmizely.
Dědoušek všimnut si své chyby a hlouposti začal volat z okna. ?Za hory, za doly, policejní mátohy, kde pak jste? Zlodějinky chuligánky, penízky mi odnesly.
Jak už to tak bývá, mátohy nebyly k nalezení a tak vše vyšumělo do ztracena. Dědoušek, náš staroušek, chviličku truchlil a trápil se, ale po nějakém čase mu otrnulo. Toho dne se opět do městečka na sídliště vrátila naše známá parta zlodějinek. Byly si tak jisté a tak strašně si věřily, a také byly trochu pitomé. Úplně zapomněly že už tu jednou byly. Snad i z toho ustavičného popíjení rumíčku, měly mozečky tak vygumované, že nejenom vlezly do stejného města, na stejnéé sídliště, ale ony si ty kravky vybraly i stejného starouška.
A tak když u něho doma zazvonily, ozvala se nám už známá věta. ?Kdo a kdo a kdo to je, kdo mi zvonek rozbije.? Zlodějinky odpověděly. ?Staroušku, dědoušku, staroušku, otevři nám svou světničku, jen deset prstíčků, tam strčíme, jen co se ohřejeme hned zase půjdeme.? Dědoušek, se tak zarazí a říká si sám pro sebe. Ty hele Pepo, nebylo to tu náhodou už jednou? No jasně že jo, to jsou určitě zase ty tři přičmoudlý zlodějinky. Ale počkejte vy můry, jedny, teď vám dám! Na to do nejdelší smrti nezapomenete. Dveře jen tak pootevřel a jakmile tam zlodějinky strčily svoje nenechavé hubené prsty a chystaly se vrazit do bytečku, tak ty dveře, za pomoci váhy svého těla zase přibouchl.
Zlodějinky zaječely, bolestí se počuraly, od bytečku mazaly až za horama zjistily, no co asi. No přece že nemají ty prsty. Ty dědoušek pozbíral a kočičkám je předhodil. Ty si pěkně pošmákly, čumáky si nacpaly.
Zazvoňil zvoneček, zlodějinkám je koneček.