Pohádka o Zlodějinkách

Za hory, za doly, kde tloukli tvarohy, byl byl jednou jeden stařeček, dědeček. Žil si ve svém bytečku na sídlišti Smrkovo Střed, krásně a spokojeně. Každý měsíc mu hodná pošťačka poctivě přinesla až ke dveřím, důchodeček, pokladníček. No asi by bylo všechno v nejlepším pořádku, kdyby se na sídlišti nezjevily tři trubky přimoudřelé, hladem vyhublé osoby.

Tyhle osoby byly známé z širokého okolí, jako ty nejhorší kleptomanky. Díky svým přestupkům se jim začalo říkat zlodějinky. A stalo se to, co se stát jednou muselo. Tyhle zlodějinky si vyhlédly našeho milého a hodného stařečka.

Jednoho dne, zazvonily u jeho dveří a na otázku: „Kdo a kdo a kdo to je, kdo mi zvonek rozbije?" Odpověděly: „Stařečku, dědečku, otevři nám svou světničku, jen dva rumíčky si s tebou dáme, jen co se ohřejeme hned zase půjdeme."

Dědoušek nepoučen, milionem zpráv z televize, varujících před takovou slotou, dveře otevřel a zlodějinky do bytečku vpustil. Zlodějinky se ze začátku chovaly slušně a mile, ale jakmile se dědoušek odebral na toaletu, hned se rozdělily a byteček mu prohrabaly. Úspory mu sebraly a z bytečku beze stopy zmizely.

Dědeček všimnuv si své chyby a hlouposti začal volat z okna: „Za hory, za doly, policejní máničky, kde pak jste? Zlodějinky chuligánky, penízky mi odnesly."

Jak už to tak bývá, máničky nebyly k nalezení a tak vše vyplynulo do ztracena. Dědeček, náš stařeček, chviličku truchlil a trápil se, ale po nějakém čase mu otrnulo. Toho dne se opět do městečka na sídliště vrátila naše parta zlodějinek. Byly si tak jisté a tak straně si věřily, a taky byly trochu pitomé. Úplně zapomněly že už tu jednou byly. Snad i z toho ustavičného popíjení rumíčku, měly mozečky tak vygumované, že nejenom vlezly do stejného místa, na stejné sídliště, ale ony si ty krávy vybraly i stejného stařečka.

A tak u něho doma zazvonily, ozvala se v něm už naše věta: „Kdo a kdo a kdo to je, kdo mi zvonek rozbije?" Zlodějinky odpověděly: „Stařečku, dědečku, staroušku, otevři nám svou světničku, jen deset prstíčků, tam strčíme, jen co se ohřejeme hned zase půjdeme."

Dědoušek, se tak zarazí a řekne si sám pro sebe: „Ty hele Pepo, nebylo to tu náhodou už jednou? No jasně že jo, to jsou určitě zase ty tři přimoudřelé zlodějinky. Ale počkejte vy potvory, jedny, teď vám dám! Na to do nejdelší smrti nezapomenete."

Dveře jen tak pootevřel a jakmile tam zlodějinky strčily svoje nenechavé hubené prsty a chystaly se vrazit do bytečku, tak ty dveře, za pomocí váhy svého těla zase přibouchl.

Zlodějinky zaúpěly, bolestí se pomátly, od bytečku mazaly až za horama zjistily, no co asi. No přece že nemají ty prsty. Ty dědeček posbíral a kočičkám je předhodil. Ty si pěkně pochutnaly, čumáky si nacpaly.

Zazvonil zvoneček, zlodějinkám je koneček.