Slepé střevo
Ahoj. Jéééé ty jsi ještě tady? Ale ne, teď vážně, jsem rád, že jsi to nevzdal, můj čtenáři. Vítám tě v sekci Slepé střevo. Jestli si ale myslíš, že se zde budeme zaobírat orgánem jako takovým, tak ses netrefil. Nehodlám tu rozebírat anatomii lidského těla. To opravdové slepé střevo jsem já, v celé své kráse.
Cesta k diagnóze
Můj příběh začíná již v dětství, kdy jsem musel nosit brýle kvůli horšímu zraku. V té době moje oční lékařka zastávala názor, že je Zdéňa roztěkaný a že se neumí soustředit. Až mnohem později se přišlo na to, že trpím chronickou degenerací sítnice – odumíráním buněk.
Na základní škole jsem byl díky svému handicapu posazován do předních lavic. Po jejím zakončení jsem přešel na střední odborné učiliště Škoda Ostrov. Obor strojní mechanik jsem absolvoval bez větších problémů, ale už tehdy jsem zjišťoval, že brýle nestačí. Velkým pomocníkem se mi stala kapesní lupa.
Nová kapitola
Po vyučení jsem nastoupil do výroby trolejbusů. Když Škodovka Ostrov krachla, musel jsem hledat jinou práci. Nakonec jsem na radu kamarádů zažádal o invalidní důchod a byl jsem přesunut z říše vidících do země slabozrakých a nevidomých.
Bylo pro mě těžké sedět doma, ale opět přišla pomoc přes organizace TyfloCentrum a Tyfloservis. Tam jsem se naučil praktické dovednosti – chodit s bílou hůlkou, vařit a pracovat s pomůckami. Později mě nasměrovali na masérský kurz v Praze.
Pamatuji si větičku, kterou jsem tehdy pronesl: „Néééé, do Prahy mě nikdy nedostanete!" A jak to dopadlo? Posuď sám. Již několik let poskytuji masérské služby.
Ke konci tohoto článku bych rád poděkoval své rodině a přítelkyni, kolegům a také Karate klubu Karlovy Vary (KKKV), kde boxuji a kde se cítím mezi kamarády skvěle.